Svoje dotazy pište do komentářů pod články, rád vám odpovím

Co mi meziročník dal a vzal

Středa v 23:07 |  já a studium
Co mi vzal
Spolužáky a promoce s lidmi, které mám rád. Na druhou stranu nás proletělo opravdu hodně a skoro třetina lidí, co sedí v posluchárně na farmakologii začali studovat se mnou.

Moje iluze o sobě samém. (Už jsi o sobě nemyslím, že jsem dokonalý. Teď jsem se jím stal, že.)

Co mi dal
Rok bezstarostného života navíc! Protože jakmile začneme pracovat, budeme pracovat až do smrti. A kdo si myslí, že má teď nějaké starosti, ať si počká na práci, děti, hypotéku a manželství.

Čas na splnění všech B a C předmětů. A dokonce i nemálo těch Áčkových, takže mám trošku volnější rozvrh než ostatní.

Dlouhé prázdniny (4 měsíce!).

Čas na přemýšlení o mém vztahu k medicíně jako takové.

Zkušenost s "prohrou".

Nové spolužáky!

Hlavně bych vám chtěl dneska poděkovat! I když je moje autorská morálka srovnatelná s tou na přednáškách "socka", neúnavně klikáte na můj web. A v pátek jste mě obdarovali rekordní návštěvností. DĚKUJU! (Podívejte se, kolik lidí tady ztrácí čas místo toho, aby se učili)
 


Jak už to tak bývá

5. října 2014 v 18:29 |  já a studium
Jak už to tak bývá, mé velkolepé plány na tento semestr se zbortily jako domeček z karet. Učil jsem se sice hned ze začátku, ale tempo jsem si nasadil úsměvné. Za tento víkend jsem se naučil tolik, co od začátku školního roku. Což, ruku na srdce, není zas tak moc. A kloužu do stále většího skluzu.
Byť jsem šel jednou do divadla, nadále zůstávám, co se kultury týče, sprosťáčkem. Nedostal jsem se k ničemu, krom úsměvné, řekněme tvorby. Jako vždycky se srazilo moje relabující nadšení z psaní s realitou. Na němčinu čas není, no alespoň v rámci SVOČky rozšířím pokulhávající odbornou slovní zasobu do angličtiny.
Na druhou stranu se najdou i světlé body. Oprášil jsem hudební nástroj a běhám pomalu jako etiopánek pro vodu. No, pomalu. Ale za to mi zkoušku nedají, že.
Podle neupadající návštěvnosti vím, že na druhých stranách internetu sedí nemalé množství dalších druhů a družek v prokrastinaci. Běžte se učit!
Já jdu taky, abych fakt nebyl navždycky jenom medik.

Jak jsem skončil v meziročníku

9. září 2014 v 0:49 |  já a studium
Celé to začalo tím, že se mě zeptal spolužák v tramvaji, na který termín jsem si zapsal mikru.
"On už byl otevřený stag?"
Byl, už pár dní. A tak na mě vyšlo místo na přelomu ledna a února. A ač nás pan děkan v dobré víře povzbuzoval, že mikrobiologie v sobě skrývá vnitřní logiku, nepodařilo se mi tak daleko dojít. Zůstal jsem uzavřený mezi memorováním se faktů, které mi nedávaly smysl, a myšlenkami na to, co bude, až tu zkoušku neudělám. Od zkoušky jsem vyletěl, pomalu jsem ani nepozdravil. A ve zbytku zkouškového pak už nebyl protor na druhý pokus.
V letním semestru se mi hrdinsky podařilo nezvládnout patologii na první pokus. Tak jsem si ji zopakoval a šel na druhý, úspěšný, pokus. A tak jsem měl na přelomu června a července splněnou "pouze" patologii, psychologii a mnou docela oblíbenou imunologii. A to jen zásluhou mého patologického (ne, že by s ním bylo něco v nepořádku po stránce fyzické či psychické) anděla strážného, který se na mě dodnes usmívá na chodbách teoretických ústavů. A já doufám, že nikdy nepřestane.
A tak mě přes léto čekala nadýchaná kombinace mikrobiologie a patofyziologie. Brzy jsem zjistil, že není v mých silách naučit se obojí. Kdo zažil, pochopí. I když jsou i tací, kteří to zvládli. Protože na rozdíl ode mě na medicínu chodí sem tam i schopní lidé.
Smířil jsem se s meziročníkem už v červenci. Moje poslední pokusy od sebe nebyly vzdálené ani natolik, abych si po jednom stačil zopakovat druhé. Píšu poslední pokusy, ale z patofyziologie to byl můj první termín a z mikrobiologie teprve druhý za celý školní rok. Nezvládnul jsem udělat to jinak.
Mikrobiologii jsem doslova prolezl. S odřenýma ušima, koleny, nosem a snad jsem byl odřený i zevnitř. Na patologické fyziologii jsem otázky položil.
Proč jsem to alespoň nezkusil? Nechtěl jsem. Podle mě jsem si nezasloužil projít do dalšího ročníku. Taky jsem nechtěl pana profesora zbytečně rozladit, když měl po mé ubohosti zkoušet ještě další studenty.
Je to opravdu tak. Nemusíte mi věřit, můžete si o mně říkat, že jsem mamlas. Bylo to snad poprvé, co jsem se podíval sám do sebe a řekl si dost. Chceš být lékař. Tady se jedná o stěžejní předmět. Přestaň si hrát na medika a staň se jím.
A tak jsem se upřímně panu profesorovi omluvil a odešel jsem do meziročníku s hlavou vztyčenou.

Rodina byla nešťastná. Spolužáci to nechápali. Moje tehdejší přítelkyně jen kroutila hlavou a mrzelo ji to. Staří známí se smáli. Věděli, že už na gymplu jsem byl k sobě moc kritický. Ale tady to bylo na místě. Flákač, lenoch, ksichtnafacku. I teď víc mluvím než konám a zklamávám tím sám sebe znovu a znovu.

Ne, že bych se v meziročníku naučil něco lépe než ostatní. Nebo něco dopředu.
Meziročník byl z jistého úhlu pohledu můj první životní neúpěch. Na gymplu mi všechno šlo výborně, sportoval jsem, hrál jsem v kapele. Na medicínu jsem se dostal bez přijímaček a prošel až do třeťáku. To i navzdory mému taťkovi, který mi říkal, ať na medicínu nechodím. Že to není pro mě. Sedět v knížkách, nechodit mezi lidi a následně nést tak velkou zodpovědnost. Byla to prostě první životní facka, kterou jsem ale zároveň dal sám sobě. A každá facka vás něco naučí. Těšil jsem se do meziročníku a nelituji, že jsem si studium z šesti let prodloužil na sedum. Změnilo mě to, a troufám si tvrdit, že k lepšímu.
I když na razantnější změny jsem si musel počkat až na tohle léto. Osobností i životní.
Teď vstupuji do klinické části mých studií a doufám, že jako nový člověk.

Našim prvákům

5. září 2014 v 13:36 |  rady a tipy
Určitě doma poposedáváte, chodíte po pokoji sem a tam a vzrušeně uvažujete, kterou že to učebnici otevřete jako první. Rozevřete listy, přivoníte si a cítíte vůni všech těch informací. Lačně se podíváte na stránku, na které rozumíte dvěma slovům a na tváři vykouzlíte nadšený úškleb plný hrdosti. Jsem medik!
Vím přesně, že se neumíte dočkat, že máte strach, že jste zvědaví a uvažujete o blbinách. Co když budu nejhorší? Co když mě vykopnou už na chemii? Co když se z toho zblázním? Co když si tam nenajdu kamarády?
Někdo nejhorší být musí, ale nebojte. Bude to jenom jeden z ročníku. Na chemii vyrazili už spoustu lidí, ale zaobíráním se takovými myšlenkami ji neuděláte. A medicína poznamená každého, jen medik pochopí jiného medika. Rozhodně budete mít jednu kamarádku, a to anatomii, mršku jednu. Ale nebojte, časem se v ní naučíte číst jako v otevřené knize.
Protože jsem rozumbrada, trochu vám poradím.
Hlavně se neučtě všechno, co je kde napsané. Naučte se filtrovat důležité věci. Například s klidem v duši můžete vypustit embryologii v Čihákovi (když už jste si koupili ho a né Petrovického - panika! Jenommedik píše o Petrovickém a já mám Čiháka! :-D). Jak onu embryologii poznáte? Je napsaná titěrným písmem a popisuje jak se co vyvinulo.
Udělejte si čas na párty. Přijďte se podívat na nějaké medické akce. Bude tam hodně opilých lidí, do kterých byste neřekli, že jsou ve třeťáku, páťáku. Zvedne vám to sebevědomí a trochu vás to uklidní.
Hlavně choďte v bílých pláštích s Čihákem (nebo Petrovickým) v náručí po celých teoretických ústavech. Je na vás úžasný pohled. Kroucení hlavou, že se to nedá naučit. V očích hrdost a nadšení. Rychlé kroky na cvičení, ztrápené vláčení nohou po prakticích. Je to taková hezká tradice. A pak, my se taky rádi zasmějeme.
Nezkoušejte se učit v kuse, zmagořili byste!
Nenechte se zmást lidmi, co se tváří sebevědomě. Cítí se stejně maličtí jako vy. Je to jenom jejich obrana.
Hlavně si první týdny na naší alma mater užijte. Stojí to za to.
Vítejte, kolegové!

Jdu na to!

31. srpna 2014 v 17:00 |  já a studium
Chytněte se všichni za hlavy a protočte oči. Ačkoli je patnáctého září relativně daleko, pouštím se dneska do učení.
Snad to má co společného s článkem ze včerejška.
Mám totiž tento rok velké plány. Potřebuji vylepšit angličtinu a postavit na nohy moji němčinu, za kterou se můžu leda tak stydět. Měl bych se také začít vzdělávat v oblasti kultury, jelikož jsem nejen literární a hudební, analfabet. Mám i pro mě nezvykle velké sportovní choutky. Musím si letem světem zopakovat dva nejdůležitější obory, kterými jsem loni prošel, a které na mě zanechaly pouze mizivé stopy. A samozřejmě se potřebuju poctivě naučit co možná nejvíc z letošních, abych měl o to snadnější práci u státnic. A do toho zvládnout co nejlépe SVOČku, protože to může být, pokud se vše povede, jedna z mých vstupenek do světa medicíny. Ten mě zatím obcházel mílovými kroky.
Zamýšlím velkou obrodu ducha i těla. Jestli se to povede, nevím. Ale rozhodně i cesta může být cíl.

Že jeden člověk nic nezmění?

30. srpna 2014 v 19:08 |  k zamyšlení
Často slýchávám, že jsem snílek a idealista. A že věci nebudou tak krásné, jak si představuju. A že sám nezměním běh světa.
Změním!
A jak může jeden člověk změnit životy ostatních k lepšímu?
Můj plán je docela prostý a začíná tím, že musím být skvělý v tom, co budu dělat. Samo o sobě to samozřejmě nestačí. Úspěšný člověk vyniká určitě ve svém oboru, ale kromě tohoto základního předpokladu musí mít ponětí o fungování světa. Musí vnímat ekonomickou a politickou realitu a naučit se v tom chodit. Je třeba být vnímán jako silná osobnost s určitými ideály a principy, které nepřekračujete. Abyste tak mohli být vnímáni, musíte podle nich žít.
Pokud se mi opravdu podaří dopět v takovou osobnost, cesta je mi otevřená.
Jestliže zůstanu v nemocnici na nějakém oddělení, tak se postupně propracuju až do vedoucí pozice. Potom bych si mohl upravit věci tak, aby se to oddělení zvedlo na nohy, k obrazu mému. Nejen po stránce odborné, ale hlavně po stránce lidské.
Je to jeden člověk, který z pozice svého nadřazeného postavení postaví jedno oddělení na nohy svou energií a prací. Tím oddělením potom projou tisícovky pacientů ročně. Tím pádem moje snažení zlepší život tisícovkám lidí, kteří vesměs v nemocnici prožívají nejhorší chvilky života. A ti mají své rodiny, které budou rády, že se vše povedlo nebo alespoň za férový přístup, a to už jsou desetitisíce lidí, kteří mají o kousek lepší život!
Ano, jsem snílek a idealista. Ale sny se plní a ideály se žije. Pak je život krásný a i jeden snílek může změnit běh světa.
Někomu se něco nezdá?



Už se to blíží

29. srpna 2014 v 16:52 |  nezařazené
Stejně jak se blíží začátek nového semestru, tak se i blíží nové články!
A jak léty prověřená tradice velí, budu tady brečet, smát se, povyšovat se, ponižovat se a hrát si na chytrého, abych vzápětí napsal článek o tom, jak mě vyhodili od zkoušky. Prostě klasický koloběh příspěvků.
Moc děkuji všem čtenářům, kteří tady pilně chodili i přes prázdniny. Vaše docházka byla, narozdíl od té mojí, více než vzorná a jsem vám za to vděčný.
Mrzí mě, že jsem limitovaný tím, co tady můžu napsat (alespoň do doby než moje jméno praskne do éteru naší alma mater). Je to škoda, ale moje ještě jakš takš funkční anonymita je pro mě důležitější než psát úplně všechno. Nabízejí se tedy dvě možnosti.
Jestli mě navzdory mému, sic chabému, přesvědčení o mé neznámosti znáte, tak mně to řekněte. A jestli mi to řekne hodně lidí, tak se na to vykašlu a začnu psát i věci, které tady nejsou jenom proto, protože by se hned vědělo, kdo je napsal.
A nebo mě opravdu drtivá většina po jménu nezná a věci zůstanou při starém. Potom bych vás chtěl poprosit o návrhy článků.
Na co byste chtěli slyšet můj názor? Co vás trápí? Musí to samozřejmě spadat mezi mantinely tohoto blogu. Napiště mi do komentářů. Děkuji moc!

Přeju pěkné prázdniny a úspěšné zkouškové!

13. května 2014 v 17:44 |  já a studium
Na dobu delší než krátkou se s vámi loučím. Nebude zřejmě o čem psát s ohledem na to, že léto klepe na dveře a mě nečeká nic jiného, než prospat polovinu dne, činit mou lepší polovičku šťastnou a vymýšlet, co si dobrého udělám na oběd a kam pojedu na výlet. JO! Už budu mít padla. I medici mají sem tam hodně dlouhé prázdniny.

Nicméně trpím chronickou nevyléčitelnou nemocí, které můj osvícený spolubydlící říká "syndrom jenommedika s volným časem". To znamená, že si plánuju něco zopakovat a něco se naučit dopředu. Naštěstí moje nemoc nepokročila do terminálního stádia a tak mé plány zůstanou jen v říši snů, kam patří.

Všem přeju hodně štěstí u zkoušek a co nejkratší zkouškové! Zatněte zuby, kliniky stojí za to! (vesměs)

Jako bonus přidávám výplody mojí šedé kůry mozkové, citáty, které jsem vymýšlel v záchvatech leptomeningitidy z mikry. Vím, je to chabá a nedůvtipná podpora vašeho statečného snažení něco si nabušit do hlavy, ale alespoň něco ne?

To, že vás něco nebaví se učit neznamená, že to nepotřebujete.

Někdy, když se člověk učí, čas se vleče. Když se ale neučí, tak vždycky utíká.

Nikdo není výjimečný. Výjimečným se musíš udělat.

Všechno to najednou nejde, musíš jedno po druhém. Jestli se máš naučit 150 otázek, tak musíš začít s jednou.

Přemýšlením nad zkouškou se na tu zkoušku nenaučíte.

Na internetu ani v televizi nenajdete "ultimate" motivaci, odpočinek ani návod. To musíte hledat v sobě. Máte to tam všechno.

Naše fakulta je fajn!

12. května 2014 v 16:12 |  nezařazené
Pořád píšu o tom, co se mi nelíbí, a přitom se najde kupa věcí, které fungují skvěle (Nemyslím tím mojí interpunkci.). Myslím, že dlužím naší fakultě taky pozitivní zpětnou vazbu. Vedle všeho toho kňourání.

Studovna 24/7
Studovna v dostavbě, otevřená pořád, je jedna z vůbec nejlepších věcí. Hlučí váš spolubydlící? Pořádá párty s historiky? Studovna je místo, kde se můžete v klidu učit a to dokonce přes noc. Důležitou věcí je atmosféra a prostřední přímo vás vybízející se učit. Za prvé je ta místnost architektonicky tak fádní, že vás od učení nesvádí pohled na avantgardní křivky a tvary. Za druhé se učí všichni ostatní. Za třetí tam nemáte počítač s internetem na kterém si beztak čtete jenom hovadiny (nachytal!). I když jsou i tací, kteří si ho tam nosí, což je při učení se patoly nebo histoly pochopitelné. A za čtvrté tam není postel, na kterou si můžete lehnout a lhát si, že "Na chvilku si odpočinu a budu pokračovat.".

Jídelna fakultní nemocnice
Za čtyřicet peněz si vyberete z pěti jídel. Porce jsou přeštědré, a i když se jedná o jídelnu, tak si často dost pošmáknete.

Ochota a vstřícný přístup většiny kantorů
Ano! Neříkám, že umí všichni vysloveně učit, to ne. Učitelem se každý nenarodí. Ale drtivá většina vás nechce potopit a dokonce se vám snaží i pomoct. A čím jste výše v potravinovém řetězci lékařské fakulty, tím je přístup vesměs lepší a lepší. A to dokonce i ke kachnám a namyšleným ignorantům. Bohužel.

Půjčovna literatury
Nemusíte kupovat (stahovat) všecko!

Šantavého sál
Jsou tady všecky knihy, po kterých by mohl náročnější student medicíny bažit. A je tady klid na to, aby si jeden sednul pěkně nahoru na počítače a dělal, že něco dělá. A je tady scanner, který se taky sem tam hodí.

Tisk
Nabijete si ISICa a tisknete nebo kopírujete do aleluja přímo na chodbě ve škole. Tuhle možnost zbožňuju a taky ji často využívám (Jako každý jiný student, který má víc materiálů, než je schopen přečíst.).

Záchody
Přiměřeně předimenzovaný počet záchodů, jejichž množství je úměrné touze srát pěkně sám a v klidu. Teda sama a v klidu. My kluci ve škole nekadíme.
Záchody jsou čisté, pokud teda nemáte špatné načasování a ještě k tomu trefíte TU špatnou mísu. A jsou tu hory toaletního papíru, takže se můžete utírat klidně hodinu, pokud to vaše kůžička v hnědém údolí snese. Já vím, není to medicínský výraz. Crena ani?

Najde se určitě spousta maličkostí, které se mi na naší fakultě líbí a zpříjemňují mi každodenní život, ale teď si už asi nevzpomenu. Ale můžete mi samozřejmě osvěžit paměť v komentářích.

Já? Lékař? Prosím?!

28. dubna 2014 v 0:59 |  k zamyšlení
S tempem, jakým uběhla moje první léta na fakultě, budu co nevidět po promoci. A jakkoli velký mám strach z jakkoli nedůležité zkoušky, strachu z toho, co přijde až budu mít titul, se nic nevyrovná.
Z anatomie vím krom "sulcus tendinis musculi flexori hallucis longi" prd. Z chemie vím, že je k ničemu a z biochemie, která k něčemu je, vím, že nic nevím. Z fyziologie jsem si zapamatoval, že je důležitá pro patfyz a z patfyz vím, že se mi učila lépe než patologie.
Z klinik vím, že jsem tam byl.
Jsem nerozhodný a líný, ale přitom jsem pedantský puntičkář a snadno se vzdávám, protože nemám výdrž a nervy.
Z nadšeného prváka, hltajícího každou informaci s představou, že je všecko, co nás učí strašně důležité, jsem se stal otráveným rádobymedikem přežraným deziluze.
Neustále mám pocit, že mi něco uniká. Jen nevím, co to je a na internetu to napsané není.
Vím, že bych nechtěl studovat jinou školu, dělat v budoucnu jinou práci. Jenom to nějak v sobě necítím.
Připadám si nehotově, jako polotovar.

Uvažuju jak tuhle pesimistickou zpověď zakončím. Asi nijak.

Pro středoškoláky

10. dubna 2014 v 19:52 |  zájemci o studium
Dlouho jsem na vás, nemalou skupinku čtenářů, zapomínal. A přitom jsem tenhle blog začal psát právě pro vás. Pokusím se shrnout všechny ne/pochopitelné dotazy a obavy a odpovědět na ně.

Kolik stránek se budu muset denně naučit?
Tahle otázka mě pravidelně nasrává :-) Takže naposled. Je úplně jedno kolik stránek se máte naučit, důležité je co se máte naučit. Dvě stránky vypracovaných otázek do farmakologie se budete učit tak dlouho jak třeba deset stránek do psychologie. Přes jeden víkend se budete muset naučit tři sta stran na test z patofyziologie, který budete psát v pondělí a na ten samý týden na úterý se budete ještě učit na zkoušení z patologie. A některé týdny se neučíte vůbec.

Myslíš, že mám šanci se dostat s těma a těma známkama?
Je úplně jedno jaké máte známky pokud nechcete být přijati bez příjimaček (A dostanu se sprůměrem X,Y? ... To je taky každý rok jiné, zřejmě.). Důležité je, jak se naučíte na příjimačky (A jak moc těžké byly ty příjimačky, z čeho ses učil? Já šel bez příjimaček, takže se neptejte, vím kulové.) Je úplně jedno jak jste se učili na střední. Medicína je šok pro každého, vždycky. A ti co se tváří nejsebevědoměji jsou největší poserové, to si pamatujte.

Moc mi nejde fyzika/ chemie, je to problém?
Středoškolská chemie vám může hodně usnadnit život v prvním semestru, jelikož se u nás na chemii dost vyhazuje. Protože ji zákonitě nebudete potřebovat. Snažte se ale pochopit hlavně principy, nemusíte si všecko pamatovat, protože se to tady budete stejnak asi učit z jiného úhlu. Pochopte ji. Na fyziku se vykašlete. Nikdy jsem z fyziky nic nepotřeboval a to málo co po nás chtěli jsem na gymplu ani neslyšel mám ten dojem. Tyhle předměty se vám budou hodit hlavně na příjimačky, které jsem nedělal.

Jak moc a co se mám učit z biologie?
Učte se hlavně buňku, genetiku, člověka. A zase platí to, že se biologii učíte jen na příjimačky. Nedělejte na tom gymplu/ zdrávce víc než musíte. Nemá to totiž žádný význam. Proč? Protože když se máte naučit z člověka na gymplu obrazně řečeno stránku, vy se naučíte třikrát víc, tak vám to je stejně na prd. Protože na medicíně se těch stránek budete učit tisíc.

Mám si dát volitelnou latinu?
Tady jsem byl vždycky striktně proti. Ale jak jsem starší a moudřejší (HA!), změnil jsem poněkud názor. Užitečné je umět skloňovat přídavná jména, protože vám to usnadní učení se anatomie.

To chceš jako říct, že se na střední nemůžu na medicínu připravit?
S minimem výjimek, přesně.
Připravit se můžete leda na příjimačky, ale ne na to, co se na vás sesype v prvním roce studia, krom výše zmíněné chemie.

Medicína nebo zuby?
Aneb bylo první vejce nebo slepice? Běžte tam, kde si myslíte, že vás to bude bavit! A jestli vám jde o to, který obor je lehčí, tak schoulit se do klubíčka pod stůl. A taky trošku ty zuby no.

Na tu nebo tamtu fakultu?
Zklamu vás, ale je to opět jedno. Je jedno, kdo vás učí a co vám na hodině říká. Protože na hodině proberete kostru, ani ne základ a zbývající tři tuny se musíte naučit doma na prdeli. A to, jaká fakulta má jaké jméno, je taky s prominutím na hovno. Pokud chcete být dobří, tak se učíte. Pokud jste lempli a serete na to, tak vás nezachrání ani Harvard.

A na závěr otázka, kterou nikdo neříká nahlas, ale všichni o ní uvažují: Zvládnu to, mám na to? Co když mě vyhodí?
To vám neřekne nikdo a nezjistíte to ať budete uvažovat jakkoli dlouho. Prostě do toho prašťte. Nikde na internetu odpověď na tuhle otázku nenajdete!

HLAVU VZHŮRU
Kdybyste se chtěli ještě zeptat na další blbosti, tak to udělejte hned nebo už mlčte nafurt.

edit (protože se tady brečelo, že jsem zlý): Nebuďte jak počůránci a klidně se ptejte. Kdybyste mě už někdy předtím četli tak víte, že štěkám ale nekoušu. Naopak mám problémy sám se sebou a brečím spolubydlovi do podpaží :-)

Myšlenky na odchod...

26. března 2014 v 13:05 |  k zamyšlení
Nebojte, nejde o rádoby filozofický výkřik do tmy internetu o zbytečnosti mojeho bytí (není mi třináct). Nejde ani o odchod z medicíny. Koho to napadlo, nechť si dá facku. Teď!
Rozhodl sem se tady zase jednou mrčet a svěřit vám, co se mi honí hlavou. Pravidelně totiž mívám paroxysmy (hohó) myšlenek na odchod do pryč. Do Reichu? Na ostrovy? Kdo ví, beru všecko. Tímto článkem se s vámi chci podělit o můj pohled na pracovní podmínky nemocničního lékaře v ČR.

Proč tedy uvažuju o odchodu z ČR?
Protože šest let studuji jednu z nejtěžších vysokých škol, šest let odříkání, všichni ostatní vs já. A pak se mám starat o to nejdůležitější co každý v životě máme.
A mám mít za standardní pracovní dobu ani ne 20 tis.?? Ano je na místě otázka: Kolik lidí tyhle prachy má? (ale kolik jich tak dlouho studovalo, co dělají za práci?) Ano, s přesčasy výplata doktora dělá i před atestací někdy 30, 40...
ale mám právo na osobní život. Já chci pomáhat lidem a chci je léčit, ano, vybral sem si to dobrovolně a ano, chápu to jako své poslání!!! Ale to neznamená, že musím mít měsíčně 100h přesčasů abych ukázal, že mám zájem a abych měl dostatek peněz.
Ale o peníze mi nejde, ať mi to už věříte nebo ne.
Pokaždé, co se dívám na televizi na Tep 24 nebo Diagnózu, tak lékaři děkují svým rodinám za toleranci, že bez ní by to nešlo. Tak si to přeložme "děkuji manželce za toleranci" = už stokrát brečela, že jsem pořád v práci a nevěnuju se jí a dětem. Už třikrát mi vyhrožovala, že jestli to takhle půjde dál, tak se můžeme rovnou rozvést.
Chci mít možnost se své práci věnovat na 100%, ale chci se taky na 100% věnovat své rodině. Ženě a dětem, protože to je moje krev. Chci i pomáhat druhým a vím, že jsou v těžké životní situaci.
Nechci být postaven do situace, kdy bych se měl rozhodovat jestli zůstat v nemocnici déle, protože tam je malé dítě v těžkém stavu a více příjmů (a malinko strhaných doktorů, kteří to stíhat nemůžou) nebo jestli jít po dvou dnech za svou rodinou, která mě taky potřebuje a jsou moji. Je to rozhodování mezi dvěma správnými věcmi.
A já nechci být zdrcen a rozerván tímto rozhodnutím
Protože chci být otcem a manželem i lékařem. Protože nakonec bych zůstal určitě v nemocnici. Jde o zdraví.

Ale zdraví je podle WHO stav plné tělesné, duševní a sociální pohody. Ne jen nepřítomnost nemoci.
Nechci aby byla nemocná duševně ani sociálně má žena a děti na úkor jiných.
Hlavně ale nechci, abych byl postaven před tuto rozervávající Sofiinu volbu.
Co je z morálního hlediska horší: Pomoci více cizím lidem a nechat stonat moji rodinu nebo udělat si kvalitní čas na rodinu a nechat stonat o trochu víc lidi cizí?

To že si někdo vybere náročné povolání dobrovolně a s dobrým úmyslem neznamená, že za to nemusí být náležitě ohodnocený. Samozřejmě, že se nic nevyrovná pocitu, když vyléčíte svého malého pacienta, ale za ten pocit si nic nekoupíte.
Finanční poměry mi vadí už kvůli mé přítelkyni. Jsme spolu od střední školy. Zatímco její kamarádky bydlí se svými příteli, kteří vydělávají i ve svých dvaceti letech přes dvacet tisíc, zatímco jiní studenti si vezmou v létě brigádu a pak jedou na společnou dovolenou, tak já se celý rok učím, vidíme se jen o víkendech, brigádu nemůžu mít kvůli zkouškám, které často dělám v létě (teď se do mě můžete trefovat, že kdybych byl chytřejší, tak mám prázdniny, zkuste si to) nebo kvůli prázdninové praxi. A na dovolené jsme spolu nikde nebyli, nemůžu.
Po šesti letech odříkání, kdy už spolu budeme osum let mám nastoupit do české nemocnice se základním čistým platem cca 14 tisíc. Po šesti letech náročného studia a odříkání, ve 25 letech. Samozřejmě budu mít víc. Ano, díky přesčasům.
Takže budu mít přes dvacet tisíc, v nemocnici budu od rána do večera abych pak přišel domů a doma se učil, abych nabral i znalosti teoretické vedle těch praktických.
V Německu mám například za standardní pracovní dobu 2200 euro netto. Za 2+1 krásný byt zaplatím 500 a pořád mi pěkně zbyde. Primárně ale o ty peníze opravdu nejde. Jde o to, že mi solidní základní příjem umožní žít kvalitní život nezatížený tunou přesčasů. Umožní mi to oddělat si svých pár hodin a jít si domů odpočinout a strávit čas s mou partnerkou. A druhý den jít zase odpočatý do práce.
To je situace, obávám se, která se mladému lékaři v Česku stát nemůže. A je mi to upřímně líto, protože mám svou rodnou hroudu docela rád a vážím si toho, co dokázali naši pradědové a tak dále, dále a další ty vlastenecké kecy. I když většina lidí je závistivá, líná a hloupá. Chtěl bych zůstat tady se svou rodinou. Nadevšecko miluju rodiné žranice, když se sejdeme všichni u tety nebo babičky a celý den jenom žerem, pijem a smějem se babičce (tu byste museli vidět a slyšet prostě). A mám tady všechny kamarády. Chci prostě žít normálně a nedoplácet svým osobním životem na rozhodnutí stát se lékařem, dělat skvělou, prospěšnou práci s obrouvskou přidanou hodnotou. To, že chápu tuto profesi jako své životní poslání a službu druhým neznamená, že bych za ni neměl být dobře zaplacený.

Buď nakopeme do zadele politiky my nebo budou pokračovat oni a budou nás dál kopat do koulí. A to bez milosti, jak to oni umí. A pak už na medicínu budou chodit jen ti, co zdědí od rodičů ambulanci nebo ti, kteří po promoci utečou hned jak dostanou místo jinde. Nebo hloupí studenti, kteří si neumí zvážit pro a proti. Já jsem teď ve fázi, kdy chci zůstat tady, ale myšlenka na odchod mi pořád klepe na dveře. Musím si prostě vybrat rozumný obor, jinak to tu ke kvalitnímu žití moc není. Nebudu otrok nemocnice a systému. Na to jim seru.

Podělte se i vy. Jak vnímáte svou budoucnost? A díváte se na věc stejně nebo úplně jinak?

Medici, do prdele s váma!

19. března 2014 v 19:17 |  nezařazené
Sem tam nevím, jestli chodím do školy s vysokoškoláky nebo pubescenty ze základky v Horní Dolní.

1) Neumíte se bavit normálně? Musíte řvát na těch klinikách jeden přes druhého jak opice?
2) Opravdu musíte stát vždycky uprostřed chodby aby se nedalo projít?
3) Proč si do háje zapisujete céčka, kam chodíte o půl hodiny později protože "Měl jsem ještě výuku."? Kurňa když se mi něco překrývá, tak si vyberu jedno nebo druhé ne?
4) Proč na zkoušce pokládáte otázky hned jak si je přečtete? (ehm... to jsem vlastně taky udělal)
5) Musíte se bavit o hovínkách, když někdo vedle vás odebírá anamnézu od polohluché stoleté paní?
6) Neumíte se v hodině bavit šeptem? Musíte hučet jak včelí úl? Kluci, zkuste vysadit chlapácký bas a trošku míň chlapácký tenor... strašně se to rozléhá. Že vám to není blbé vůči těm učitelům, já bych vás vyhodil a na štempl ze cvika byste mohli zapomenout.
7) Umřete hladem když se najíte až po hodině? Točí mě jak někdo vzadu začne šustit sáčkem nebo alobalem...
8) Že vám není divné otevřít si v první, druhé řade skripta do jiného předmětu a učit se.

Nemyslím si to, protože bych byl nějaký šprt, vlezdořiťka učitelům nebo vzorný študentík s kravatou a kufříkem. To nejsem! Píšu to proto, protože si myslím, že to jsou případy nedodržování elementární všeobecné slušnosti.
A teď do kouta, všichni! A klečet na hrách! Marš!

A co vadí na vašich spolužácích vám? V článku "Jací lidé se hlásí na medicínu" jste vymysleli skvělé věci, podělte se i teď!

Spolubydlící

12. března 2014 v 16:04 |  já a studium
V prváku jsem měl pokoj vedle politologa. Řval jako opice, asi do desíti, to odcházel do hospody. Pak řval jak idiot mezi druhou a čtvrtou, kdy se z ní vracel (sem tam jezdil i po chodbě na kole). Takže do desíti jsem se nemohl učit a od dvou nemohl spát. Když se mi nad ránem uklidnil sympatikus a já zabral, tak mu v sedum začal zvonit super hlasitý budík se super otravnou písničkou. Ten ho nevzbudil, ale zato vzbudil mě. Pak zvonil až do desíti nebo jedenácti co pět minut než se ten klučina vzbudil.

Ve druháku to byl blbeček co si stříhal do umyvadla extrémně dlouhé nehty a nechal to tam, měl krvavý průjem a nějak to na té keramice zůstalo i po spláchnutí a nádobí myl jenom zevnitř, takže zvenku bylo půl centimetru zásob na horší časy.

Teď mám vedle v pokoji dva pilné studenty dvou různých pseudofakult. Co jsou v pokoji a vzhůru, tak jim jedou seriály tak nahlas, že slyším každé slovo. A slyším taky každé jejich slovo. Minule se bavili o tom, jakou měli Banderovci vlajku, co je geologicky zajímavého na nějakém regionu a že má slovenská hymna čtyři sloky (jsou to Češi). Žerou jenom fazole a párky a mají na okně plíseň jak si tam nevětrají. Sprchujou se půl hodiny (nenaučili se asi onanovat jinde než ve sprše) a na hajzlíku za sebou nechávají smrad takový, že včera z toho smradu na chodbě a v kuchyni pochcípaly mušky co jim lítají z pokoje. O posraném prkýnku a zaschlých hnědkách ve štetce na hajzlík se stačí zmínit jen okrajově.
Chodí spát ve dvě ráno. Což je nic moc když slyším každé jejich slovo a ty vylízané seriály. Jim je to jedno, vstávají na oběd a teď přišli ze školy. Takže my, kteří chodíme ráno na kliniky máme se spaním utrum. Včera sem za nima byl v jednu ráno, jestli si to alespoň neztlumí, že nemůžu spát. Podívali se na mě vyčítavě, že oni to už skoro ani neslyší a co že je vlastně otravuju. Že oni z našeho pokoje nic neslyší (že by to bylo tím že se učím nebo sem ve škole?) a že si mám dát špunty do uší. Když jsem jim vysvětlil, že bych ráno neslyšel budíka, tak nechápali o čem mluvím. Budík? WTF?

Před deseti minutami jsem slyšel jejich rozhovor:
První debil: "Kolik toho máš dneska?"
Druhý kretén: "Ještě musím přečíst tady tuhle kapitolu a dopsat to."
První čuramed opáčil uznale: "Tyjo, tak toho máš hodně."
Druhý vymazanec účastně poznamenal: "Ale ty to máš ještě těžší."
A první zmetkoid jen s výdechem dodal: "Mám to těžké no, ale nemůžu si stěžovat."

Pak se domluvili v kolik že půjdou dneska do té hospody a dívali se dál na seriál.
Já jsem se podíval na věci, co se musím dneska naučit, ne přečíst nebo opsat.
Ať se mi nikdo nikdy nediví, že nemám rád a dívám se přezíravě na filďáky a další vymazance studující obory, které na ně kladou takové nároky, jako průměrná střední škola. Všechna čest jedné nebo dvoum výjimkám co snad někde jsou (potkal je ale někdo? existují vůbec?)
Snad je to spánkovou deprivací, kterou mě štědře a slepě zásobují, ale sem tam bych je chtěl bodnout do karotidy, nebo dvou. Někdy zlomit jazylku a stopnout za jak dlouho se udusí... ale jinak mám lidi rád. Docela.

A teď jsem si ještě vzpomněl, že jeden z nich má prospěchové stipendium.
Jediné co dostáváme my medici je přinejlepším buzerace.

Spolubydlící, medik, mě uklidňuje vždycky takhle: "Však je na tom pracáku přejde smích."

EDIT: Urážení ostatních vysokoškoláků se stalo mou ubohou charakteristikou. Uvědomuji si, že i na ostatních oborech se musí člověk ohánět, a i když ne tak moc jako na medicíně, není to důvod být tak přezíravý a zbytečně nadutý. Proto berte tyto narážky jako slepé kopání do čehokoli a kohokoli, když dostanu jednu ze svých ublíženeckých a nesnášenlivých nálad. Není to nic co by moje psaní ospravedlnilo. Omlouvám se. Nicméně s tou úrovní hygieny výše zmiňovaných jsem to opravdu, vážně nepřeháněl. Ať už jste mi to ochotni věřit nebo ne.

Explicitní, nežný a dojemný? Prosím?

11. března 2014 v 22:19 |  nezařazené
Musím se podělit. Je to docela stará záležitost, ale stojí za to.

V čase videa 7:30 jsem si myslel, že jde paní čůrat k řece.
Potom jsem se začal bát, že se všechno zvrhne do nějaké mi neznámé varianty pornografie. (pracovně jsem ji nazval PPPP = pagan pregnant piss pornography)
Realita byla daleko více šokující.
9:50 to opravdu začalo!
14:45 už vidím hlavičku!
A 16:00 nezůstalo ani jedno oko suché. Další konspirační teoretik, odmítač očkování, harekrišnář a vegan je na světě.



Po proklikání toho videa (nevěřím, že se na tu krávu dokázal někdo dívat v kuse) si musíte přečíst tenhle článek z webu Žena.cz. Proč? Protože je to podle nich:
EXPLICITNÍ, NĚŽNÉ A DOJEMNÉ.

Autorka asi ráda hledá cizí slova ve slovníku, protože slovo explicitní nemůže být z její hlavy. Nikdo, kdo si myslí, že je tento porod v pořádku nemůže mít ani za mák inteliKence na to, aby chápal význam toho slova. Vyliskal bych ji a všechny domácí porody obhajující blázny spolu s ní.

Další články



Kam dál