Svoje dotazy pište do komentářů pod články, rád vám odpovím

Září 2014

Jak jsem skončil v meziročníku

9. září 2014 v 0:49 k zamyšlení
Celé to začalo tím, že se mě zeptal spolužák v tramvaji, na který termín jsem si zapsal mikru.
"On už byl otevřený stag?"
Byl, už pár dní. A tak na mě vyšlo místo na přelomu ledna a února. A ač nás pan děkan v dobré víře povzbuzoval, že mikrobiologie v sobě skrývá vnitřní logiku, nepodařilo se mi tak daleko dojít. Zůstal jsem uzavřený mezi memorováním se faktů, které mi nedávaly smysl, a myšlenkami na to, co bude, až tu zkoušku neudělám. Od zkoušky jsem vyletěl, pomalu jsem ani nepozdravil. A ve zbytku zkouškového pak už nebyl protor na druhý pokus.
V letním semestru se mi hrdinsky podařilo nezvládnout patologii na první pokus. Tak jsem si ji zopakoval a šel na druhý, úspěšný, pokus. A tak jsem měl na přelomu června a července splněnou "pouze" patologii, psychologii a mnou docela oblíbenou imunologii. A to jen zásluhou mého patologického (ne, že by s ním bylo něco v nepořádku po stránce fyzické či psychické) anděla strážného, který se na mě dodnes usmívá na chodbách teoretických ústavů. A já doufám, že nikdy nepřestane.
A tak mě přes léto čekala nadýchaná kombinace mikrobiologie a patofyziologie. Brzy jsem zjistil, že není v mých silách naučit se obojí. Kdo zažil, pochopí. I když jsou i tací, kteří to zvládli. Protože na rozdíl ode mě na medicínu chodí sem tam i schopní lidé.
Smířil jsem se s meziročníkem už v červenci. Moje poslední pokusy od sebe nebyly vzdálené ani natolik, abych si po jednom stačil zopakovat druhé. Píšu poslední pokusy, ale z patofyziologie to byl můj první termín a z mikrobiologie teprve druhý za celý školní rok. Nezvládnul jsem udělat to jinak.
Mikrobiologii jsem doslova prolezl. S odřenýma ušima, koleny, nosem a snad jsem byl odřený i zevnitř. Na patologické fyziologii jsem otázky položil.
Proč jsem to alespoň nezkusil? Nechtěl jsem. Podle mě jsem si nezasloužil projít do dalšího ročníku. Taky jsem nechtěl pana profesora zbytečně rozladit, když měl po mé ubohosti zkoušet ještě další studenty.
Je to opravdu tak. Nemusíte mi věřit, můžete si o mně říkat, že jsem mamlas. Bylo to snad poprvé, co jsem se podíval sám do sebe a řekl si dost. Chceš být lékař. Tady se jedná o stěžejní předmět. Přestaň si hrát na medika a staň se jím.
A tak jsem se upřímně panu profesorovi omluvil a odešel jsem do meziročníku s hlavou vztyčenou.

Rodina byla nešťastná. Spolužáci to nechápali. Moje tehdejší přítelkyně jen kroutila hlavou a mrzelo ji to. Staří známí se smáli. Věděli, že už na gymplu jsem byl k sobě moc kritický. Ale tady to bylo na místě. Flákač, lenoch, ksichtnafacku. I teď víc mluvím než konám a zklamávám tím sám sebe znovu a znovu.

Ne, že bych se v meziročníku naučil něco lépe než ostatní. Nebo něco dopředu.
Meziročník byl z jistého úhlu pohledu můj první životní neúpěch. Na gymplu mi všechno šlo výborně, sportoval jsem, hrál jsem v kapele. Na medicínu jsem se dostal bez přijímaček a prošel až do třeťáku. To i navzdory mému taťkovi, který mi říkal, ať na medicínu nechodím. Že to není pro mě. Sedět v knížkách, nechodit mezi lidi a následně nést tak velkou zodpovědnost. Byla to prostě první životní facka, kterou jsem ale zároveň dal sám sobě. A každá facka vás něco naučí. Těšil jsem se do meziročníku a nelituji, že jsem si studium z šesti let prodloužil na sedum. Změnilo mě to, a troufám si tvrdit, že k lepšímu.
I když na razantnější změny jsem si musel počkat až na tohle léto. Osobností i životní.
Teď vstupuji do klinické části mých studií a doufám, že jako nový člověk.

Našim prvákům

5. září 2014 v 13:36 rady a tipy
Určitě doma poposedáváte, chodíte po pokoji sem a tam a vzrušeně uvažujete, kterou že to učebnici otevřete jako první. Rozevřete listy, přivoníte si a cítíte vůni všech těch informací. Lačně se podíváte na stránku, na které rozumíte dvěma slovům a na tváři vykouzlíte nadšený úškleb plný hrdosti. Jsem medik!
Vím přesně, že se neumíte dočkat, že máte strach, že jste zvědaví a uvažujete o blbinách. Co když budu nejhorší? Co když mě vykopnou už na chemii? Co když se z toho zblázním? Co když si tam nenajdu kamarády?
Někdo nejhorší být musí, ale nebojte. Bude to jenom jeden z ročníku. Na chemii vyrazili už spoustu lidí, ale zaobíráním se takovými myšlenkami ji neuděláte. A medicína poznamená každého, jen medik pochopí jiného medika. Rozhodně budete mít jednu kamarádku, a to anatomii, mršku jednu. Ale nebojte, časem se v ní naučíte číst jako v otevřené knize.
Protože jsem rozumbrada, trochu vám poradím.
Hlavně se neučtě všechno, co je kde napsané. Naučte se filtrovat důležité věci. Například s klidem v duši můžete vypustit embryologii v Čihákovi (když už jste si koupili ho a né Petrovického - panika! Jenommedik píše o Petrovickém a já mám Čiháka! :-D). Jak onu embryologii poznáte? Je napsaná titěrným písmem a popisuje jak se co vyvinulo.
Udělejte si čas na párty. Přijďte se podívat na nějaké medické akce. Bude tam hodně opilých lidí, do kterých byste neřekli, že jsou ve třeťáku, páťáku. Zvedne vám to sebevědomí a trochu vás to uklidní.
Hlavně choďte v bílých pláštích s Čihákem (nebo Petrovickým) v náručí po celých teoretických ústavech. Je na vás úžasný pohled. Kroucení hlavou, že se to nedá naučit. V očích hrdost a nadšení. Rychlé kroky na cvičení, ztrápené vláčení nohou po prakticích. Je to taková hezká tradice. A pak, my se taky rádi zasmějeme.
Nezkoušejte se učit v kuse, zmagořili byste!
Nenechte se zmást lidmi, co se tváří sebevědomě. Cítí se stejně maličtí jako vy. Je to jenom jejich obrana.
Hlavně si první týdny na naší alma mater užijte. Stojí to za to.
Vítejte, kolegové!