Svoje dotazy pište do komentářů pod články, rád vám odpovím

Září 2015

Myšlenky na odchod (re-post)

7. září 2015 v 23:05 k zamyšlení
Nerad bych, aby tenhle článek někde zapadnul. Takže pro změnu na vážnejší notu.
Chci se s Vámi podělit o můj pohled na pracovní podmínky nemocničního lékaře v ČR a o důvodech proč uvažuji o odchodu do zahraničí. (Komu se to nechce číst celé, tak si alespoň přečtěte ty věty tučně, lenoši :-P )
Proč tedy uvažuju o odchodu z ČR?
Protože šest let studuji jednu z nejtěžších vysokých škol, šest let odříkání, všichni ostatní vs já. A pak se mám starat o to nejdůležitější co každý v životě máme.
A mám mít za standardní pracovní dobu ani ne 20 tis.?? Ano je na místě otázka: Kolik lidí tyhle prachy má? (ale kolik jich tak dlouho studovalo, co dělají za práci?) Ano, s přesčasy výplata doktora dělá i před atestací někdy 30, 40...
ale mám právo na osobní život. Já chci pomáhat lidem a chci je léčit, ano, vybral sem si to dobrovolně a ano, chápu to jako své poslání!!! Ale to neznamená, že musím mít měsíčně 100h přesčasů abych ukázal, že mám zájem a abych měl dostatek peněz.
Ale o peníze mi nejde, ať mi to už věříte nebo ne.
Pokaždé, co se dívám na televizi na Tep 24 nebo Diagnózu, tak lékaři děkují svým rodinám za toleranci, že bez ní by to nešlo. Tak si to přeložme "děkuji manželce za toleranci" = už stokrát brečela, že jsem pořád v práci a nevěnuju se jí a dětem. Už třikrát mi vyhrožovala, že jestli to takhle půjde dál, tak se můžeme rovnou rozvést.
Chci mít možnost se své práci věnovat na 100%, ale chci se taky na 100% věnovat své rodině. Ženě a dětem, protože to je moje krev. Chci i pomáhat druhým a vím, že jsou v těžké životní situaci.
Nechci být postaven do situace, kdy bych se měl rozhodovat jestli zůstat v nemocnici déle, protože tam je malé dítě v těžkém stavu a více příjmů (a malinko strhaných doktorů, kteří to stíhat nemůžou) nebo jestli jít po dvou dnech za svou rodinou, která mě taky potřebuje a jsou moji. Je to rozhodování mezi dvěma správnými věcmi.
A já nechci být zdrcen a rozerván tímto rozhodnutím
Protože chci být otcem a manželem i lékařem. Protože nakonec bych zůstal určitě v nemocnici. Jde o zdraví.
Ale zdraví je podle WHO stav plné tělesné, duševní a sociální pohody. Ne jen nepřítomnost nemoci.
Nechci aby byla nemocná duševně ani sociálně má žena a děti na úkor jiných.
Hlavně ale nechci, abych byl postaven před tuto rozervávající Sofiinu volbu.
Co je z morálního hlediska horší: Pomoci více cizím lidem a nechat stonat moji rodinu nebo udělat si kvalitní čas na rodinu a nechat stonat o trochu víc lidi cizí?
To že si někdo vybere náročné povolání dobrovolně a s dobrým úmyslem neznamená, že za to nemusí být náležitě ohodnocený. Samozřejmě, že se nic nevyrovná pocitu, když vyléčíte svého malého pacienta, ale za ten pocit si nic nekoupíte.
Finanční poměry mi vadí už kvůli mé přítelkyni. Jsme spolu od střední školy. Zatímco její kamarádky bydlí se svými příteli, kteří vydělávají i ve svých dvaceti letech přes dvacet tisíc, zatímco jiní studenti si vezmou v létě brigádu a pak jedou na společnou dovolenou, tak já se celý rok učím, vidíme se jen o víkendech, brigádu nemůžu mít kvůli zkouškám, které často dělám v létě (teď se do mě můžete trefovat, že kdybych byl chytřejší, tak mám prázdniny, zkuste si to) nebo kvůli prázdninové praxi. A na dovolené jsme spolu nikde nebyli, nemůžu.
Po šesti letech odříkání, kdy už spolu budeme osum let mám nastoupit do české nemocnice se základním čistým platem cca 14 tisíc. Po šesti letech náročného studia a odříkání, ve 25 letech. Samozřejmě budu mít víc. Ano, díky přesčasům.
Takže budu mít přes dvacet tisíc, v nemocnici budu od rána do večera abych pak přišel domů a doma se učil, abych nabral i znalosti teoretické vedle těch praktických.
V Německu mám například za standardní pracovní dobu 2200 euro netto. Za 2+1 krásný byt zaplatím 500 a pořád mi pěkně zbyde. Primárně ale o ty peníze opravdu nejde. Jde o to, že mi solidní základní příjem umožní žít kvalitní život nezatížený tunou přesčasů. Umožní mi to oddělat si svých pár hodin a jít si domů odpočinout a strávit čas s mou partnerkou. A druhý den jít zase odpočatý do práce.
To je situace, obávám se, která se mladému lékaři v Česku stát nemůže. A je mi to upřímně líto, protože mám svou rodnou hroudu docela rád a vážím si toho, co dokázali naši pradědové a tak dále, dále a další ty vlastenecké kecy. I když většina lidí je závistivá, líná a hloupá. Chtěl bych zůstat tady se svou rodinou. Nadevšecko miluju rodiné žranice, když se sejdeme všichni u tety nebo babičky a celý den jenom žerem, pijem a smějem se babičce (tu byste museli vidět a slyšet prostě). A mám tady všechny kamarády. Chci prostě žít normálně a nedoplácet svým osobním životem na rozhodnutí stát se lékařem, dělat skvělou, prospěšnou práci s obrouvskou přidanou hodnotou. To, že chápu tuto profesi jako své životní poslání a službu druhým neznamená, že bych za ni neměl být dobře zaplacený.
Buď nakopeme do zadele politiky my nebo budou pokračovat oni a budou nás dál kopat do koulí. A to bez milosti, jak to jen oni umí. A pak už na medicínu budou chodit jen ti, co zdědí od rodičů ambulanci nebo ti, kteří po promoci utečou hned jak dostanou místo jinde. Nebo hloupí studenti, kteří si neumí zvážit pro a proti. Já jsem teď ve fázi, kdy chci zůstat tady, ale myšlenka na odchod mi pořád klepe na dveře. Musím si prostě vybrat rozumný obor, jinak to tu ke kvalitnímu žití moc není. Nebudu otrok nemocnice a systému. Na to jim seru.
EDIT: Přítelkyni už nemám, ale to jen ulehčuje můj případný odchod na ostrovy nebo do Reichu.

Tak jedem

7. září 2015 v 19:01 já a studium
Tak jo, zpátky na zem. Už jsem oficiálně studentem pátého ročníku lékařské fakulty.
Mám z toho hrůzu. Za prvé nevím, jak mohli takového člověka nechat dojít tak daleko. A za druhé už mám před sebou jen dva roky hraní si na doktora a pak to už bude všecko doopravdy a na moje triko. To mě docela nutí k zařazení dvojky v mém přístupu ke studiu. Nebo by se alespoň hodilo najít spojku a... řadící páku? Paralela, furt jsem se v tom prostě nenaučil chodit.
No a za třetí: o čem mám pořáT psát??

Stojím na chodbě a slyším, jak si jeden lékař vyprošuje volno od pana primáře, poněvadž má manželku v porodnici která bude co nevidět rodit. Volno uděleno. Lékař odchází a na jeho místo, před pana primáře, nastoupí starší lékař se slovy: "No to si děláš jako prdel! Co si to o sobě ten mladej myslí, kurva? A proč jsi mu to dával? O tom my jsme si mohli nechat jen zdát."

Dík dědo, přesně díky takovým jako ty se mám chuť tady na ty prasečince vykašlat. A těch prašivých pět tisíc co nám slibuje Moravskoslezský kraj, když podepíšeme smlouvu o smlouvě budoucí? To celou situaci vytrhne. Vřelé díky, má víra v lepší zítřky mi byla navrácena!

Spojovací prvek těch odstavců? No přece název článku. Tak jedem: učit se, psát a taky uvažovat. Zkracující se čas na rozmyšlenou mi totiž nějak ty moje závity urychluje. A ještě jednou uslyším takovéhle svinstvo nebo mi někdo řekne výši své výplaty lomeno odpracovanými hodinami tak tu na to kašlu. GMC. James Paget´s Hospital. We would love to see you here. FY1. Sbohem a šáteček.

Tak se uvidíme na nějaké akci v Olmiku! Budu ten tajemnej zamlklej krasoň u baru, co si určitě řeknete, že je gej, protože mám štýl a nikdy som sa žiadnemu serveru neprosíl. Neasi.